Propiska

Jan 10, 27: Moje ovce slyší můj hlas.....

Nedávno se mne jedna dívenka ptala, jestli věřím, že Bůh mluví ke svým dětem a jak poznám, jestli opravdu je to Jeho hlas, nebo jenom moje vlastní myšlenky. Tak jsem jí vyprávěla jednu z mých prvních zkušeností.
Před třinácti lety jsem se v Praze účastnila tři dny z týdenní přípravy na tábor, který organizovali Neslyšící pro své neslyšící děti a jejich slyšící sourozence. Vše probíhalo ve znakovém jazyce, který jsme se tehdy učila třetím rokem. Stala se mi taková věc. Hned první den si ode mne chtěla Severa půjčit propisku, protože neměla svou. Viděla, že mám dvě. Kterou jí půjčím? Tu hezčí, čtyřbarevnou. Seveře se taky moc líbila. Zatvářila se jako malá holčička, která teď má něco krásného. Tohle je jeden z důvodů, proč Neslyšící miluji.

Jakým způsobem vyjadřují emoce, i takové, pro které my slyšící mnohdy nemáme slova.
Tak si užívám, že ji moje volba potěšila, když v tom vnímám jako by tichý vnitřní hlas "Dej jí tu propisku a přidej jí k tomu i ty náhradní náplně, co máš v pouzdře..." Jenomže mně se do toho vůbec nechtělo! Moji nejmilovanější propisku? Když mi ji Severa po skončení výuky chtěla vrátit, oddálila jsem definitivní rozhodnutí, zda ten tichý hlas poslechnu nebo ne tím, že jsem jířekla, že stačí, když mi ji vrátí zítra. Abych získala čas přemýšlet o tom tichém vnitřním hlasu.

Druhý den ráno v metru znovu řeším tuto otázku. Mám jí čtyřbarevku
věnovat? Vyvstal mi verš: Radostného dárce miluje Bůh. (Ale já nemám
v srdci radost, spíš to cítím jako povinnost poslechnout Pána, pokud je ten tichý hlas Jeho). Tak smlouvám. Ale Ty přece Bože nechceš, abychom něco takhle dávali, říkáš, radostného.... Ach jo! Jenom si něco namlouvám? Tichý hlas na to: "Nech to na zítřek. Máš ještě jeden den." Po skončení výuky Severa propisku automaticky hodí do tašky a já jsem ráda. Až večer znova uvažuji, jak se zachovám, když už zítra musím odjet dřív, než ostatní, ale tichý hlas zřetelně říká: "Neřeš to. Uvidíš zítra."

Třetí den, před začátkem výuky za mnou přichází Irena a rozpačitě mi vysvětluje, že včera si od Severy tu moji propisku vypůjčila Anička a od Aničky si ji zase půjčila Irena a ta ji dnes zapomněla u Vesty v bytě, kde byly všechny ženy společně ubytované. Že ví, že se už neuvidíme, aby mi ji mohla vrátit a tak že se mi opravdu moc, moc omlouvá... Dívala se na mne trochu vyjeveně, když jsem reagovala téměř záchvatem smíchu. Ujistila jsem ji, že mi to opravdu nevadí. Neuměla jsem ještě znakovým jazykem vyjádřit, jak jsem šťastná, že Bůh opravdu mluví se svými dětmi a že On sám za mne vyřešil dilema mezi poslušností a radostným dárcem. S radostí jsem Seveře hned věnovala i ty náhradní náplně a věřte mi, opravdu to nebylo proto, že by mi teď už byly k ničemu, protože po návratu domů jsem si stejnou propisku koupila znovu. 

Jak Bůh mluví k vám?